Zastav se, okamžiku, jsi překrásný...
Pravidelně jsem o prázdninách navštěvovala své přátele z jezdecké školy v Bavorsku. Toto léto bylo obzvlášť povedené, sluníčko stále hřálo, ale nepálilo a na vyjížďkách nás nebičovaly náhlé deště...
Jeden obzvlášť příjemný růžový večer mě šéf stáje pozval na vyjížďku. Koně jsem si mohla vybrat. Neváhala jsem. Prokvetlá tmavá šimla Juanita byla jako sen: vysoká, dlouhonohá po bavorské matce, s labutím krkem, ušlechtilou hlavou a bystrýma očima po hřebci Shagya. Byla prvním koněm, na kterého jsem si na Kollerhofu sedla. Teď už jí bylo pět a stále rostla do krásy.
V danou hodinu jsem vyvedla připravenou Juanitu na dvůr, kde si již chystalo koně dalších šest jezdkyň. Kde se vzal, tu se vzal šéf na své velké vrance Jolandě. Obhlížel situaci a natřásal se ve westernovém sedle, až mu sklouzl bílý klobouk na záda. "Jak machruje, kohout jeden," pomyslela jsem si, připnula si přilbu a vyhoupla se na Juanitu, která už nervózně přešlapovala. "Anno, ty pojedeš hned za mnou," téměř mi rozkázal šéf, "pak Cherry, Baileys, Centra, Jersey, Othello a Husar."
Ohlédla jsem se za sebe. Za mnou stálo šest vzorně vyrovnaných, nablýskaných koní a v anglických sedlech samé holky s jezdeckými čapkami. Mrkla jsem na paní na jemné hnědce Cherrynce: "Jsme jako Sněhurka a sedm trpaslíků," a v pravém koutku mi zacukalo.
Šéf se vyznal. Vyvedl nás podél luk na lesní cesty kolem mnoha chovných rybníků, kde hřbetní ploutve kapříků prořezávaly hladinu, jedna vedle druhé. "A teď si zazpíváme!" hlaholil dobře naladěný šéf, evidentně ve své kůži. Společnost tolika dívek mu dělala dobře. Hodnou chvíli juchal a vyprávěl vtipy, zatímco já jsem se jen tak usmívala a spíše se kochala lesní krajinou a vychutnávala si pravidelný, pružný krok, klus i vznosný cval své šimly.
V lese se rychle šeřilo. "A teď vám něco ukážu, dámy. Koně připravit,... cváláme!" Černá Jolanda v čele letí jistě jako dobře vystřelený šíp po upravených, pískem vysypaných lesních cestách pro jezdce. Za ní duní kopyta sedmi dalších, spokojeně odfrkávajících koní s amazonkami v sedlech. Koně v pohodě, nikdo nenajíždí, neutíká, prostě fajn vyjížďka.
Vtom se cesta stočila doprava a před námi otevřel svou náruč rybník schovaný v doubí, s břehy lemovanými vzrostlým rákosím. Šéf zdvihl levici na znamení, že máme přejít do klusu. "Pozor, ať si nenamočíte nohy," zavelel už tišeji a vstoupil s Jolandou do klidné vody ztemnělého rybníka. My ostatní poslušně za ním s odstupem délky. Slunce právě zapadalo a zrůžovělé nebe se koupalo v drobných vlnkách, které v té záři znachověly a rozbíhaly se od nohou koní v kruzích do všech stran. Koně se poddajně a s chutí nořili hlouběji do vody skoro až po prsa. Slunce rychle měnilo barvu z oranžové na rumělkovou až sytě karmínovou. Na modrorudé hladině plavaly bohaté ocasy našich koní, kteří spokojeně a poněkud tiše odfrkávali, jako by si také uvědomovali pomíjivost toho nádherného okamžiku. Nikdo z nás ani nedutal, jen listí dubů ševelilo v lehkém vánku. Náhle se z rákosí vynořil pár bílých labutí a pomalu proplul dost blízko kolem nás....Srdce se mi tetelilo blahem z té romantické nádhery. Šéf stiskl boky Jolandy a naklusal, my za ním. Koně lehce klusali znachovělou vodou, čeřili roztančenou hladinu, z níž se zvedly obě labutě a vzlétly kolem nás k zapadajícímu slunci. Tehdy jsem si vzpomněl a na Fausta. Zastav se, okamžiku, jsi překrásný...
Nikdy jsem dosud neviděla krásnější přírodní scenérii. Oči se mi náhle zalily slzami, až se mi celý romantický obraz rozpil. Povolila jsem otěže a opřela se lehce Juanitě o hřeben krku. Jistě mě vynesla z vody na břeh. Tam jsme se ještě jednou ohlédli na tajemný rybník, do něhož nám bylo dovoleno vstoupit. Až tehdy se někdo zjihle ozval: "To byla kráááása..."
Teď už vím, proč Faust vyvázl. Ač byl Němec, nikdy si večer nevyjel na koni v bavorské Zemi jezer...